Kambodža: Aki Ra versus pozemní miny

Válka v Indočíně sice dávno skončila a její obsah se stěhuje do muzeí, ale pozemní miny zabíjejí dál. Charismatický Aki Ra je jedním z vojáků tohoto stále ještě neukončeného zápasu. Materiálu pro sbírky svého muzea pozemních min v Siem Reapu měl Aki Ra všude kolem sebe víc než dost. K ambodža je jednou z nejzaminovanějších zemí. Podle odhadů zde bylo položeno okolo deseti milionů min, v průměru jedna na každého obyvatele. Jenom v šest kilometrů dlouhém pásmu nazvaném K5, táhnoucím se v thajsko-kambodžském pohraničí, bylo umístěno na tři miliony pozemních min. Za posledních dvacet let zabily čtrnáct tisíc lidí.

Možná nejzajímavějším muzejním exponátem je samotný Aki Ra. Za život prošel třemi různými armádami. Jako čtyřletého chlapce ho odvlekli polpotovští Rudí Khmerové . V deseti letech vzal do ruky svoji první pušku. "Mohli jsme si vybrat různé druhy zbraní, zvolil jsem si kalašnikov, který byl velký asi jako já." Dětské vojáky používali Rudí Khmerové k vyhledávání min. Postupovali před dospělými vojáky a s holí v ruce prozkoumávali terén. Někdy se stalo, že chlapci stoupli na minu, která však pod jejich lehkou vahou nevybuchla a zabila až vojáka postupujícího za dětskými průzkumníky. Každý týden se v khmerské polní škole chlapci seznámili s jedním písmenem abecedy. Když se chtěli naučit plavat, hodili je do řeky. Jednou týdně se konal mítink, kde byli vybíráni škůdci jednotky. Těm byla pomalu podříznuta hrdla palmovým listem. Popravy se odehrávaly před zraky příbuzných, kteří museli tleskat, aby nemohli být obviněni ze zločinu slabosti. Obě bojující armády, Rudých Khmerů i vietnamská, se neustále pokoušely získat nové vojáky; někdy zabíjely vesničany jenom proto, aby je nenaverboval protivník. "Nevěděl jsem, co se dělo jinde ve světě, a považoval jsem takový život za zcela normální," vzpomíná Aki Ra. Izolovanost tábora Rudých Khmerů byla taková, že když poprvé po válce uviděl ve městě chodníky, domníval se, že jde o hory, které právě tady tímto způsobem začínají. První promítání v kině, které v Siem Reapu zorganizovaly jednotky OSN, skončilo útěkem obecenstva ve chvíli, kdy se na plátně objevila auta a lokomotivy: diváci dostali strach, že vjedou do publika. Pro dětské vojáky tábor ohraničoval známý svět, za ním začínalo území strachu. Báli se zejména V ietnamců, o nichž jim velitelé tvrdili, že to jsou obři s mohutnými vousy. V jedenácti letech se s nimi Aki Ra setkal tváří v tvář. Vietnamci přijeli v tancích, které většina Rudých Khmerů nikdy předtím neviděla a nevěděli, jak s nimi bojovat. Aki Ra byl jedním z mála, kdo útok přežili. "Vietnamci mi slíbili jídlo a peníze, když přestoupím do jejich řad." Oblékl novou uniformu, hladu se však nezbavil. Někdy neměli ani vodu, aby si uvařili rýži, a tak ji míchali se svojí močí. V boji proti bývalým spolubojovníkům pokračoval až do odchodu Vietnamců ze země v roce 1989 a poté ještě v uniformě kambodžské armády, likvidující zbytky Rudých Khmerů. Pro Aki Raa však válka nikdy neskončila.. Podle jeho odhadu je odminování země projektem na sto let. O náplň svého života se tedy Aki Ra obávat nemusí.

Facebook: