Kambodža: Dokonale pleněný Angkor

Jeden z divů světa mizí ve vitrínách starožitníků

Kambodža má problém typický pro rozvojové země: lidé, nebo památky? Jak ochránit kulturní dědictví země, když se nedostává na živobytí. Lidé to vyřešili po svém; dědictví rozkrádají a mají na obživu.Na prázdnou státní pokladnu země, tragicky poznamenané genocidním režimem Rudých Khmerů, doplácí i kambodžský národní symbol, chrámový komplex Angkor. Pro pašeráky a překupníky uměleckých předmětů představuje snadný terč.

Monumentálnost angkorských staveb vzbuzuje dojem, že snad ani nejsou dílem lidských rukou.Chrámy jsou pozůstatkem khmerské civilizace, která mezi devátým až patnáctým stoletím ovládala rozsáhlé území ohraničené současným Thajskem a Vietnamem. V době, kdy počet obyvatel Paříže dosahoval třiceti tisíc, žilo v Angkoru milion lidí. Drancování a loupení nepostihlo Angkor až v současnosti. Chrámy utrpěly již v patnáctém století, kdy metropoli Khmerů vyplenili sousední Siamci. V dalších staletích klenot stavitelství ukryla před nežádoucí pozorností rychle postupující džungle. Pro vandaly starých časů chrámy sloužily především jako zásobárna stavebního materiálu. Teprve dvacáté století přineslo skutečné nájezdy překupníků, které se pro Angkor staly stejným nebezpečím jako postupující džungle. Zřejmě nejznámějším z angkorských lupičů se stal literát André Malraux, později jedenáct let francouzský ministr kultury ve vládě Charlese de Gaulla (do roku 1969), který byl začátkem 20. let zadržen v k ambodžském hlavním městě Phnompenhu, když se pokoušel ze země vyvézt bedny s nákladem získaným ve chrámu Bantey Srei (francouzská správa objekty památkově chránila od roku 1908). Angkor utrpěl také v osmdesátých letech během bojů s komunistickými Rudými Khmery. Chrámy vystupující nad rovinatý terén se staly terčem ostřelování, některé byly přeměněny v polní nemocnice, jejich okolí bylo zaminováno.

Druhá vlna vykradačů

Šetrněji s Angkorem nenakládal ani protivník Rudých Khmerů, vietnamská armáda, která se postarala, že část kulturního skvostu byla rozprodána na tržnicích a nenávratně zmizela. To se však stále ještě nedalo srovnat s nájezdy, které byly na Angkor podniknuty v poslední dekádě minulého století. Dealeři a pašeráci objevili v Kambodži učiněný ráj. Jejich rejdištěm se stala země rozložená dlouholetým konfliktem, bez dostatečných prostředků a kvalifikovaných sil pro ochranu památek, s málo vzdělaným a zchudlým obyvatelstvem, pro které se stalo hlavním úkolem dne zajistit si obživu. Navíc přišlo na světových trzích se starožitnostmi do módy hinduistické a buddhistické umění, tedy i díla starých Khmerů. Předmětem loupení se staly zejména osaměle stojící monumenty. Kambodžská vláda dala některé převézt do Siam Reapu, městečka poblíž angkorského komplexu, ale ani celodenní ochrana nezajistila, aby sklad s památkami nesmírné ceny nebyl opakovaně vyloupen ozbrojenými bandity. Zbývající část byla poté převezena do Národního muzea v Phnompenhu. Když byl Angkor zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, stalo se tak za podmínky, že Kambodža zajistí dostatečnou ochranu památek. Proti organizovaným bandám řízeným vlivnými místními bossy však vláda tahala za kratší konec provazu. V roce 1999 po celý měsíc šest set vojáků rozebíralo téměř tři metry vysokou a dvanáct metrů dlouhou zeď v jednom z odlehlých chrámů Bantey Chmar. K přepravě byly použity nákladní automobily i tanky.

Ctihodní lupiči

Podle kambodžských odborníků je loupení v Angkoru podněcováno poptávkou západních sběratelů. Zatímco na začátku celého řetězu stojí kambodžský vesničan žijící z příjmu jeden dolar na den, na jeho konci může být například švýcarská galerie platící za torzo ženské postavy pocházející z Angkoru více než šedesát tisíc dolarů. Podle některých kvalifikovaných odhadů dosahuje nelegální obchod s uměním ročního objemu deseti miliard dolarů a následuje hned za celosvětovým obchodem s narkotiky. Neochota některých západních institucí pak přispěla k tomu, že se khmerské umění stalo součástí světového podloudného obchodu, jemuž se s vidinou zvýšení své atraktivnosti nevyhýbají ani renomované muzejní instituce, natož soukromníci. Navzdory oficiální kambodžské vládní žádosti na konci osmdesátých let ani vyhlášená londýnská Sotheby´s nezastavila aukci předmětů z Angkoru, přestože byly ještě označené kambodžskými identifikačními čísly. Rozsah angkorských ztrát lze jenom odhadovat. Katalog loupení v Angkoru přináší ilustrace stovky pamětihodností ztracených od sedmdesátých do devadesátých let. Skutečnost, že pětina z nich už byla objevena nebo do Kambodže vrácena, dává Angkoru naději. Na ochranu památek nyní dohlíží třísetčlenný sbor. Otevřený vandalismus je v Angkoru stále obtížnější a zaměřuje se na izolované chrámy. Do boje proti pašeráctví se zapojilo také sousední Thajsko. Pařížský dealer, který o své vůli uvědomil kambodžské velvyslanectví, že získal do své sbírky khmerské umění, může být známkou obratu i mimo hranice země. Velké naděje však kambodžské úřady vkládají do místních lidí. K jejich vzdělávání používají i tradiční stínové divadlo. Chtějí je přesvědčit o tom, že Angkor by neměl zůstat zachován pouze na státní vlajce země.

Facebook: